Láska je mocná čarodějka ... a ta si nevybírá - Kapitola desátá - Příjemně strávené odpoledne

Kapitola desátá – Příjemně strávené odpoledne



Když bylo po obědě, Draco se opravdu odebral do Londýna a Lucy se uvelebila na jednom z křesel v knihovně.
Vybrala si nějaký dlouhý román, aby měla celé odpoledne co číst.
Nejdříve se do něj nemohla zabrat a když se jí to konečně povedlo, vešel do knihovny Lucius.
Podívala se směrem ke dveřím a vyskočila hned na nohy.
„Promiňte, nevěděla jsem, že sem půjdete.“
„Nic se neděje, klidně se posaďte, Lucy,“ řekl klidně Lucius.
Usmála se a posadila.
Znovu se začetla do knihy.
Nebo spíš se snažila začíst.
Nedařilo se jí to.
A bylo to způsobeno jeho přítomností.
Lucius chodil kolem vysokých regálů s knihami.
Vypadalo to, jako by schválně žádnou z knih nevybral a jako by přemýšlel.
Po chvilce řekl.
„Lucy, nechtěla byste jít ven? Je tam tak krásně.“
Trhla sebou.
To mluvil na ni.
Nečekala to.
„No víte… Já nevím… Nevím, jestli se to hodí,“ vypadlo z ní konečně.
„Proč myslíte, že by se to nehodilo?“
„Přece můžete jít se svou ženou…“
„Ano, to bych mohl. Kdyby byla doma. Odjela k nějaké své přítelkyni.“
„Aha.“
Panebože! Takže já jsem s ním celém domě úplně sama!? Teda pokud nepočítám domácí skřítky. Sakra!
„Takže to mám brát jako váš souhlas?“ zeptal se zase Lucius.
„Je tam opravdu krásně,“ začala Lucy, „asi máte pravdu, byla by škoda, promrhat takové krásné odpoledne a strávit ho doma.“
„Dobrá, pak vás budu čekat za deset minut u domovních dveří.“
Tiše přikývla.

Mezitím Draco dorazil na Grimmauldovo náměstí.
Byl tu jen jednou, takže doufal, že si pamatuje, jak se k domu dostat.
Podařilo se!
Mezi číslem jedenáct a třináct se objevoval dům, o kterém mladík věděl to, že patříval rodině Blacků.
Lehce zaklepal.
Uslyšel kroky a během vteřiny se dveře otevřely.
Stál v nich Harry.
Rozhlédl se po ulici a vtáhl Draca dovnitř.
Políbil ho letmo na přivítání, ale když mu chtěl Draco polibek vrátit, odtáhl se.
„Děje se něco, Harry?“
„Promiň, ale teď to nejde. Nečekaně se koná schůze Řádu – takže tu bohužel nejsme sami…“ odpověděl mu smutně tmavovlasý mladík.
„A to tu musí schůzovat zrovna dneska?“ vzdychl zklamaně Draco.
„Bohužel…“
„Asi s tím nic neuděláme, že jo? Jak dlouho taková schůze může trvat?“ zeptal se Malfoy mladší.
„Půl hodiny, ale klidně i několik hodin… Podle toho, co se bude probírat…“
„Takže můžu jít klidně domů, že jo?“
„Ne, to ne – zůstaň tady. Mě stejně nedovolí se schůze zúčastnit, tak se budu věnovat tobě,“ řekl a spiklenecky na Draca mrknul.
„Harry, co se děje? Kdo to přišel?“ zeptal se starostlivě pan Weasley a otevřel dveře do kuchyně, kde seděli téměř všichni členové Řádu.
„Malfoy? Co ten tu dělá?“ zeptala se Tonksová.
„Já ho pozval, potřebuju pomoct s lektvary a on je nejlepší v ročníku,“ odpověděl jí pohotově Harry.
Mladá žena jen pokývala hlavou a zabouchla dveře spojující chodbu a kuchyň.
„Tak já ti budu pomáhat s lektvary? A to jsem si myslel, že máš v plánu naprosto něco jiného,“ uchechtl se Draco.
„To bylo první, co mě napadlo – navíc je to pravda – já jsem na lektvary pako, zatímco ty v nich vynikáš!“
„Možná vynikám i v jiných věcech,“ pošeptal Draco Harrymu do ucha a lehce jej políbil do vlasů.
„Draco! Tady ne, pojď vedle…“
Nakonec celé odpoledne strávili v obýváku.
Světlovlasého mladíka překvapilo, že je ani jednou nikdo nevyrušil, ale zřejmě si mysleli, že tu probírají zmíněné lektvary…
Odpoledne se jim prostě vydařilo, i když museli být stále ostražití.
I tak si to užili…
Ale stále je trápila jedna otázka.
Jak jen svůj vztah odhalit všem okolo?

Lucy přiběhla do svého pokoje a začala panikařit.
Ale jak je venku? Svítí tam sluníčko,jenže teď na jaře je počasí přece jen zrádné. Mohlo by mi být chladno a to by byl pěknej trapas. Radši se obléknu víc.
Nakonec zvolila tmavomodré džíny, oranžový svetr s rolákem a přes to si vzala hnědý kabátek do pasu.
Měla co dělat, aby to za těch deset minut opravdu stihla.
Když scházela ze schodů, Lucius už na ni čekal.
Vypadal dobře, musela si přiznat.
Tmavozelené manšestrové kalhoty, černý svetr ke krku a tmavý kabát do půli stehen, vlasy vzadu sepnuté.
Kdyby ho potkala na ulici, určitě by se u něj zastavila pohledem.
„Můžeme?“ zeptal se Lucius a nabídli jí rámě.
„Jistě,“ odpověděla a nabídnuté rámě přijala.
Vyšli ven do krásné slunného odpoledne.
„Kam vlastně půjdeme?“
„Mohli bychom se projít po zahradě, a pak se možná podívat zadní brankou k lesu. Nedávno tam prý spatřili jednorožce.“
„Páni,“ vydechla úžasem, “takže oni opravdu existují?“
Vnitřně ho potěšilo, že ji hned na začátek ohromil.
„Samozřejmě.“
Poté mlčeli.
Nebylo potřeba cokoliv říkat.
S němým úžasem pozorovala zahradu kolem.
Byla nádherná.
Hezčí nikdy neviděla.
Rostlo tu plno rostlin, květin, některé už teď nádherně kvetly.
Staré stromy šuměly ve větru, jako by vyprávěly svou historii.
Když došli až na konec, zastavili se.
„Chcete jít ještě dál, Lucy? Tam k lesu?“
„Ráda půjdu.“
„Dobrá.“
Galantně jí podržel branku.
Tady – za hranicemi zahrady vypadaly keře, rostliny i stromy o něco divočeji.
Nebyly tak dokonale ostříhány.
Kolem kmenů stromů se omotal břečtan.
Bylo tu také moc hezky, ale o něco chladněji.
Otřásla se.
„Je vám chladno?“ zeptal se starostlivě.
„V pořádku. Není to tak hrozné. Jen mě překvapil ten chlad, který jsem najednou ucítila.“
Krátce kývnul.
Došli až téměř k lesu.
„Tady se schováme,“ pošeptal ji Lucius, „třeba budeme mít štěstí a jednorožec přece jen přijde.“
Podívala se na něm a v očích ji zářily jiskřičky očekávání.
Musel se pro sebe pousmát.
Chvilku byli jen tak skrčeni za keřem.
Když ho uviděli.
Byl nádherný a vycházel z lesa kousek od nich.
Chtěla se na něco zeptat, ale když se podívala na Luciuse, uviděla, jak si přikládá ukazováček ke rtům.
Neřekla ani slovo a němě sledovala to nádherné stvoření opodál.
Nakonec to nevydržela.
„Je nádherný!“ vydechla.
A v tu chvíli jednorožec dvěma skoky zmizel zpátky ve stínu lesa.
Podívala se provinile na Luciuse.
„Nic se neděje, jsou to jen velmi plachá zvířata.“
„Omlouvám se, nechtěla jsem ho vyplašit. Ale tak krásné zvíře jsem snad ještě neviděla. Koně jsou nádherní, ale tohle – to se ani slovy popsat nedá.“
„Ano, koně jsou krásní, chytří a dají se ochočit. Oproti tomu jednorožec je vznešené, chytré a plaché zvíře. Pokud se k člověku přiblíží natolik, aby se ho mohl dotknout, je to považováno téměř za zázrak.“
Pousmála.
„Asi bychom se měli pomalu vrátit, Draco a má žena už budou zřejmě zpátky.“
„S tím se nedá nic než souhlasit.“
Znovu jí nabídl rámě.
Automaticky ho přijala.

Když se vrátili, ještě doma nikdo nebyl.
Poděkovala mu tedy za společnost v jinak osamělém odpoledni a šla do svého pokoje.
Když si svlékala kabát, vešel dovnitř Draco.
„Ahoj! Jak ses celý den měla?“
„Fajn, byla jsem venku a taky jsem si četla v knihovně. A co ty? Co Harry potřeboval tak důležitého?“
Draco se maličko začervenal, ale v přítmí pokoje to nebylo ani vidět.
„Popravdě nevím,“ Lucy na něj vrhla tázavý pohled, „byli jsme skoro celou dobu v bývalém domě jeho kmotra a…“ nadzvedla zvědavě obočí, „a prostě jsme si povídali,“ dokončil svou větu Draco.
Chápavě na něj mrkla.
„Co večeře? Jak se mám dneska obléct?“
„Můžeš si vzít, co chceš. Vypadá to, že budeme večeřet sami, možná s otcem. Matka ještě není doma.“
„Ona chodí často pryč?“ zeptala se Lucy.
„Docela jo. S otcem jsou jen ze zvyku a té včerejší večeře se zúčastnila hlavně proto, že si to přál otec, jinak by tu pravděpodobně také nebyla.“
„A otci to nevadí?“
„Co?“
„Že je pořád pryč a netráví čas s tebou a s ním.“
„Už si zvykl. A jak sis včera určitě všimla, stejně se akorát dohadují, takže jsem popravdě docela rád, když se u večeře objeví jen jeden z nich.“
Dál už se na nic neptala.

K večeři se opravdu dostavil jen Lucius.
„Jak ses měl celý den, Draco?“
„Já? Fajn. Byl jsem v Londýně, měl jsem tam důležitou schůzku.“
„Vidím, že mi neřekneš s kým? Jistě jsi Malfoy, takže není neobvyklé, že máš své tajemství.“
„Není to důležité,“ snažil se hovor utnout Draco, „a co ty a Lucy, co jste dělali?“
Lucius sebou nepatrně trhnul.
„Nevím, jak Lucy, ale já byl celý den zavřený ve své pracovně.“
„Takže nudné jako vždycky.“
„Jak pro koho, synu. A co vy, Lucy, co jste celý den dělala, nenudila jste se, když vás tu ten můj nevychovaný syn nechal samotnou?“
„Nenudila. Četla jsem si v knihovně, a pak jsem se byla projít po zahradě. Je opravdu nádherná.“
„Lucy, otče, miluje knížky a taky procházky v přírodě.“
„Pak mi bude ctí, pokud vás budu moci někdy na některé z procházek doprovodit. Stejně to vypadá, že na vás Draco mít čas asi nebude.“
„Ale otče! Lucy je můj host – na ni si udělám čas vždycky, viď, hvězdičko!“ řekl Draco něžně a usmál se na ni.
Jeho úsměv mu oplatila svým.
Luciuse píchlo u srdce.
Vypadalo to, že je opravdu šťastná.
Raději se zvedl od stolu s tím, že je unavený a potřebuje si odpočinout.
Zamířil do svého pokoje.
Svlékl se, vysprchoval a vlezl si do postele.
Nebylo nijak pozdě, ale přál si, aby usnul.
Aby nemusel přemýšlet, aby nemusel cítit, …


Samota ti je v patách,
před ní nejde schovat strach,
rychle pojď sem k nám.
Zapomeneš na špatné chvíle smutně prožité,
radost odmítáš.
Připadá ti snad trapné, city dlouho vězněné,
křídlům vášně dát.
Dokaž těm co nevěří,
propusť smutné myšlení,
radost zvítězí.
Blaho rozlévá tvým tělem krásný žár,
pálí šťastnou touhou dál…

(MATYAS – Křídla vášně)


Když přišli Lucy s Dracem do svého pokoje, rozhodovala se, jestli jít hned spát nebo si jít zaplavat jako včera.
Nakonec zvolila druhou možnost.
„Draco, půjdu si zaplavat, půjdeš se mnou?“
„Pokud ti to nebude vadit, raději bych si šel lehnout.“
„Jistě, proč ne. A nebude tobě vadit, že tu nezůstanu a půjdu si dát pár bazénů?“
„Jen klidně jdi.“
Zase ten její krásný úsměv, proč jen ho nedokážu milovat?
Lucy se zbavila svých svršků a vklouzla tak jak ji Bůh stvořil do županu.
Když přišla k bazénu nikdo tam nebyl.
Koho bys tu takhle večer taky čekala? Zeptala se sama sebe.
Shodila z ramen župan a skočila do chladné vody.
Opět ucítila ten známý příval energie.
Tohle mi celý den chybělo.
Uplavala sotva deset bazénů, když uslyšela, jak cvakla klika u dveří.
Byla to Narcisa.
„Co tu děláš, ty mudlovská špíno? To je můj bazén!“
„Mám dovoleno koupat se tu, paní.“
„A kdopak ti to dovolil? Snad ne můj syn nebo dokonce manžel?“
„Popravdě to doslova neřekl ani jeden, ale Draco říkal, že mohu jít v domě, kam chci a váš manžel při mém příjezdu řekl, že se tu mám cítit jako doma.“
„Jistě! A nechtěla bys nám vlézt i do ložnice? Když už tu jsi jako doma!“ rozkřikla se na ni Narcisa.
„To bych si nikdy nedovolila,“ zašeptala Lucy.
„Tak vypadneš už?! Neočekáváš snad, že bych tu s tebou strávila jen minutu navíc?!“
„Ano, paní.“
Lucy neochotně vylezla z bazénu.
Bylo jí jasné, že se na ni bude Narcisa dívat a to jí nebylo zrovna příjemné.
A opravdu – Narcisa sledovala každý její pohyb.
Rychle si na sebe vzala župan.
„Plavky tě doma nosit neučili nebo jste na ně dokonce ani neměli?“
„Učili a měli.“
„Máš opravdu velkou slovní zásobu, šmejdko. Nechápu, co na tobě můj syn vidí. I když on měl vždycky špatný vkus. V tom je dost podobný svému otci.“
Lucy se zastavila.
„Tím chcete říct, že jste pro svého manžela nebyla zrovna šťastnou volbou?“ prohodila jen tak napůl Lucy, ale vzápětí toho litovala.
„Co si to řekla, ty špíno? Crucio!“ vykřikla, jak smyslů zbavená Narcisa.
V tu chvíli se Lucy sesunula na podlahu v bolestivé křeči.
Bolest pohltila celé její tělo.
Nemohla se ani pohnout.
Jen vzdáleně vnímala, že se otevřely dveře a v nich stál Lucius.
„Narciso, co to tady provádíš?“ křikl na svou ženu, když si povšiml Lucy, která stále ležela na podlaze.
„Proboha!“
„Otče, co se tu děje,“ zeptal se ode dveří Draco, „slyšel jsem nějaký hluk a poté křik.“
„Tvá matka se zbláznila, seslala na tvého hosta kletbu Cruciatus.“
„Matko, to jsi vážně udělala?“
„Zasloužila si to, urážela mě.“
„Jistě ne o nic víc, než ty ji…“ řekl teď už klidně Lucius, „Draco, asi bys měl vzít Lucy do vašeho pokoje. A my si to spolu ještě vyřídíme,“ podíval se rozzlobeně na svou manželku.

Když se konečně dostali do svého pokoje, podíval se Draco na Lucy.
Z nosu jí tekla krev, ale jinak vypadala v pořádku.
„Sluníčko, jsi v pořádku?“ zeptal se starostlivě.
Lucy si sáhla na nos a podívala na prsty od krve, pak se pokusila o úsměv.
„Jo, myslím, že jsem. Jen mi, prosím, podej kapesník, ať si můžu utřít tu krev.“
„Co se tam vlastně stalo? Proč ti matka takhle ublížila?“
„Já nevím, plavala jsem v bazénu. Pak jsem slyšela, že někdo přišel a když jsem se podívala na to, kdo – stála nade mnou tvá matka a vyháněla mě z bazénu. Pak jsme si vyměnily pár názorů a nakonec když jsem odcházela na mě vrhla tu kletbu.“
„Takže ta pře byla oboustranná?“
„Ano, ona urážela mě, tak jsem jí to vrátila a ona pak…“ Lucy měla oči plné slz.
„Pojď sem,“ řekl Draco a přitáhl si Lucy do svého náručí.
Rozplakala se.
„Draco, proč mě nenávidí? Vždyť jsem jí nic neudělala.“
„Ne, jenže jsi mudla a to je pro ní dostatečný důvod. Mrzí mě to! Moc!“
Uslyšeli tiché zaklepání a do místnosti vešel Lucius.
Opět to známé píchnutí u srdce.
„Přišel jsem se jen zeptat, jak se Lucy cítí.“
Odtáhli se od sebe.
„Děkuji. Už je to lepší.“
„Dobře. Přemýšlel jsem, zda by nebylo lepší za těchto okolností, abyste raději hned zítra ráno odjela.“
„Ještě jednou děkuji za vaši starost, ale tu radost vaší ženě neudělám.“
Přikývl a s malým úsměvem dodal.
„Myslel jsem si to. Pak tedy přeji dobrou noc a uvidíme se zítra při snídani."


A/N: Za beta-read děkuji úžasné milé Viviane! :-*

9. Kapitola || 11. Kapitola

Kapitola pětadvacátá - Fakta a domněnkyKapitola čtyřiadvacátá - Kolotoč událostíKapitola třiadvacátá - Smrtijedi o sobě dávají vědět...Kapitola dvaadvacátá - Události se daly do pohybuKapitola jednadvacátá - Plány a odhaleníKapitola dvacátá - Nejistá budoucnostKapitola devatenáctá - Lepší zítřky?Kapitola osmnáctá - Cesta zpátkyKapitola sedmnáctá - Sladké probuzeníKapitola šestnáctá - PrasinkyKapitola patnáctá - Pozdní návratKapitola čtrnáctá - Smrtijedská schůzeKapitola třináctá - VýletKapitola dvanáctá - Tajná schůzkaKapitola jedenáctá - Školní večírekKapitola desátá - Příjemně strávené odpoledneKapitola devátá - Malfoy ManorKapitola osmá - PozváníKapitola sedmá - Návrat k povinnostemKapitola šestá - Setkání s ...Kapitola pátá - PrázdninyKapitola čtvrtá - VzkazKapitola třetí - Překvapivé zjištěníKapitola druhá - Strýček a tetičkaKapitola první - Tichošlápkův dopis